ShetlShetlanShetlandský ponydský ponyandský pony
Pro Shetlandské plemeno je 19. století nesmírně významné. Jak se stupňovaly cestování a komunikace mezi Shetlandami a hlavním územím Británie a mezi Shetlandami a Evropou, se široko daleko šířily zprávy o kvalitách poníků a jak již bylo řečeno, řada jich byla prodána jako kuriozita a pro děti na ježdění.Při nejmenším několik jich koupili návštěvníci ostrovů již v 17. století, odekdy se zachovaly záznamy, že cizincům - snad Holanďanům byli prodáni poníci, jak to je popsáno v předchozí kapitole.
Přesto není žádných náznaků, že by v té době opouštěl ostrovy větší počet poníků. Bylo to až začátkem 19. století, kdy Edmonstone podává zprávu o exportu v mnohem větším měřítku. V roce 1809 zaznamenal, že bylo exportováno 150 poníků, aby jich v létech 1824 a 1825 následovalo dalších 92, případně 140. Je jisté, že někteří z nich šli na hlavní britské území, jak se Maurice Cox zmiňuje, že v roce 1815 existovalo stádo Shetlandů v Ickwothy Suffolk, na sídle Marquis of Bristol. Stáda Shetlandů se stala populárním symbolem řady "honosných domů" jako varianta mnohem obvyklejších stád vysoké. Poníci navíc byli atraktivnější, protože si je mohly osedlávat domácí děti a často byli zapřaháni do malých a miniaturních vozíků, které potom dá mi řídily. Poptávka po Shetlandech z těchto posledních dvou důvodů velice vzrůstala během 19. a na začátku 20 století.
Brzy následoval vývoz vzdálenějších a často mnohem exotičtějších míst určení. V roce 1850 publikovaly The Illustrated London News podrobnosti o 8 ponících (3 hnědáci, 5 vraníků), které prodal pan Orton z Wapingu agentovi pro egyptského pašu. Jejich výšky byly v rozmezí 35 až 37 inchů (89 - cm) a byli ohodnoceni na asi 15 liber šterlinků.
Poníky pan Orton zapřáhal a ve čtyřspřeží s nimi jezdil každý den. Byli určeni pro vyjížďky pašových dětí, šestispřeží v malém kočáru, který vyrobil King`s of Long-acre, zatímco postroje, které byly popsány jako vynikající, vyrobil známý sedlář Gibson`s z New Coventry Street. Zpráva usuzuje, že poníci byli při předvádění těžkopádní ale před naloděním byli připraveni do lepší kondice. Pašův agent byl, jak jsme vyrozuměli německý veterinář a Master of the Horse to His Highness (podkoní jeho veličenstva). Mezi prvními zásilkami poníků, které putovaly mimo Evropu byla dvaceti čtyř členná skupina, v níž byli i dva hřebci, která plula do Austrálie na lodi General Nowell nebo Norfolk (podle toho která ze dvou zpráv je správná). Do Melbourned dorazila v prosinci 1857. Na neštěstí bylo vyloděno jenom 20 poníků, 4 klisny plavbu nepřežily.
První zaznamenaný vývoz do Spojených států v roce 1885 se skládal ze 75 poníků. Po něm následovalo v roce 1887 dalších 129. Všechny je vyvážel Eli Elliot a poníci byli určeni dětem na ježdění a do zápřeže.
Bezpochyby k nejvýznamnějšímu vývozu z ostrovů došlo poté, co parlament vydal v roce 1842 zákon, "Mines Act", který zakazoval v podzemních uhelných dolech práci žen a dětí, mladších než deset let. Předtím ženy a děti dopravovaly uhlí porubu, zprvu v koších na zádech, později na saních a nakonec v kádích na kolečkách, které táhly nebo tlačily úzkými, nízkými chodbami, kudy se často protáhly jenom tak, že lezly po čtyřech. Vydání tohoto zákona mělo trvalý vliv na chov Shetlandů.
Koně a poníci byli používáni v uhelných dolech pro řadu úkolů celá staletí od té doby, kdy doly začaly být něčím více, než jenom dírou v zemi. Všeobecně však nebyli používáni pod zemí. Od poloviny 19. století se uhelné doly začaly mohutně rozvíjet. Měly dlouhé chodby, rozprostírající se horizontálně od hlubokých svislých šachet a když používání žen a dětí bylo zákonem zakázáno, majitelé dolů se začali rozhlížet po náhradě. Našli ji v postavě poníků. Poníků, kteří byli dostatečně malí, aby mohli pracovat v prostorově stísněných podmínkách.
Poptávka po těchto malých ponících dramaticky vzrostla. Prvními požadavky bylo, aby kromě malé postavy byli také dostatečně silní a aby měli klidnou povahu. Vůbec to nepřekvapuje, že Shetlandi byli všeobecně uznáni za velmi vyhovující pro práci pod zemí.
Na Shetlandech se začali ponící vyvážet (vždy samci, kobylky se nikdy nepoužívaly) do uhelných dolů na severo-východě Anglie ihned jakmile byl Důlní zákon odhlasován. Pro kopaničáře to nemohlo přijít ve vhodnější dobu. Pro kopaničáře, kteří byli chronicky chudáci, to přišlo snad v nejvhodnější dobu. V té době byli v nejhorším stavu, způsobeném bramborovým hladomorem. Přivítali nový a ze začátku mnohem stálejší zájem o své poníky. Jak se předvídalo, ceny stouply. Zvířata, která se v roce 1841 prodávala za jednu libru a deset shilinků, měla téměř okamžitě cenu čtyř liber (i když často včetně dodání až na šachtu). Ceny brzy dosáhly pěti liber a deseti šilinků za dvouletého hřebečka a osmi liber a deseti shilinků za dospělého poníka, dokud ceny nestouply na 12 liber v roce 1861.
Zatímco pro kopaničáře byl tento obchod manou z nebe, na chov Shetlandů měl neblahý vliv. Jak už jsme se zmínila, kopaničáři si zvykli prodávat svoje nejlepší poníky a málo pozornosti, pokud vůbec jakou, věnovali řádným zásadám vedení chovu. Tato krátkozraká praxe pokračovala, ovšem v mnohem rozsáhlejším stupni. A situace byla o to horší, že se v dolech na práci používali jenom hřebci. Zatímco dříve bylo příliš mnoho hřebců, kteří se zúčastňovali neřízené plemenitby, teď jich bylo velice málo a navíc ještě bídné kvality. To způsobilo nejenom to, že se vzrůstající měrou rodilo stále více nekvalitních zvířat ale i to, že se klisny hřebily až každým druhým rokem. Do jisté míry se to vyskytovalo i dříve díky zavedené praxi, že se hříbata nechávala u matek přes zimu. Ať už jsou argumenty pro tuto praxi i proti ní jakékoli, výsledek byl neoddiskutovatelný. Silný vzrůst kvality hřebců a z dlouhodobého hlediska dobrý plemenný materiál. Obrázek o tom, jaký vliv to mělo vyjádřeno čísly, si lze udělat z odhadu, že zatímco v roce 1822 bylo na Shetlandech okolo 10.000 poníků, klesal postupně počet koní a poníků až v roce 1870 jich bylo méně než 5.000.
Naštěstí začala okolo poloviny 19. století řada držitelů půdy na Shetlandech brát chov poníků vážně a začala zakládat chovy. Oni, společně s některými obchodníky a lepšími dealery se na situaci dívali z dlouhodobých hledisek a budoucnost chovu a dlouhodobá prosperita Shetlandů jim ležela na srdci. Aby udrželi počty poníků, dávali někteří dealeři klisny kopaničářovi, který si nemohl dovolit tuto klisnu koupit, za předpokladu, že se předtím nejprve zřekl všech hříbat. Tito poníci se nazývali "halvers pony" (poloviční poník).
Držitelé půdy si uvědomovali, že hrozí nebezpečí zničení chovu a ve snaze alespoň poněkud zachránit situaci, chovali na své půdě dobré plemeníky a povzbuzovali kopaničáře, aby k nim za velmi malý poplatek posílali svoje klisny. Předními mezi těmito majiteli chovů byli Alexander Sandison z Uyeasoundu, Unst, John Anderson & Sons z Hillswicku a pan John Bruce ze Sunburghu. Pan Sandison vybudoval početný chov a vychoval několik vynikajících poníků. Řada z nich byla vyvezena na hlavní území Anglie jako základní materiál pro nové chovatele (viz kapitolu 6).
Dealeři, jejichž zájmem bylo mít na prodej lepší poníky a kteří vykoupili většinu hřebečků a hřebců pro doly, začali potom vracet některé z nejlepších zpět zemědělcům ? (scattald), aby vylepšili chov.
Tak to byli držitelé půdy a dealerové na ostrovech, kdo se jako první snažili poníky vylepšovat i když jenom v relativně malém rozsahu. V roce 1873 se na scéně objevil člověk, který společně se svým synem, měl největší dlouhodobý vliv na chov Shetlandů. Byl to anglický aristokrat, 5. Marquis of Londonderry, který vlastnil řadu uhelných dolů okolo Seaham, Co. Durham, na severo-východě Anglie. Shetlandy používal asi od roku 1850 jako důlní poníky. Stáj (chovnou skupinu) měl v Durhamu. Řídil ji pan Robert Brydon a k němu dovážel poníky z ostrovů. Celou řadu let se Lord Londonderry zabýval zhoršujícím se standardem a vhodností poníků přicházejících ze Shetland a rozhodl se, něco s tím udělat. Získal pastviny na ostrovech Bressay a Noss, těsně u Lerwicku a založil hřebčín, řízený panem J. J. R. Meiklejohnem.
Specielním cílem hřebčína byl chov poníků pro doly - poníků. kteří by byli silní, "měli maximální možnou hmotnost a byli tak nízko u země, jak se jen dalo docílit". Nakonec pánové Brydon a Meiklejohn procestovali důkladně ostrovy a nakoupili ty nejlepší klisny, které se daly sehnat a okolo dvou set hřebečků a hřebců. Nepřekvapuje, že Bryndon popsal poníky jako nevyrovnané stádo. Bylo však z nich pečlivě vybráno šest hřebců a ti byli použiti na jaře 1874 k založení chovu (hřebčína). Ukázalo se, že dva z těchto hřebců, Jack 16 a Prince of Thule, měli mimořádný a trvalý vliv na chov, jak bude popsáno v další kapitole. Robert Brydon, píšící v Horses of the British Empire (Koně Britského Království), poznamenává, že první hříbata vzešlá z tohoto připařování vykazovala pozoruhodná zlepšení proti průměrným hříbatům na ostrovech.
Z raných fotografií je vidno, že četní poníci kopaničářů byli daleko od toho, aby byli malými, silnými zvířaty, jaká vyžadovaly doly. Těžko se dá generalizovat, protože jak už jsem popsala, typy na ostrovech vykazovaly velikou variabilitu. Četné skupiny kopaničářů žily od sebe izolovány, jak byli zemědělci, a typ silně závisel na hřebci, který byl k dispozici. Na fotografiích je vidět že mnoho poníků, i když ne všickni, jsou lehcí, s delšíma nohama a slabšími kostmi ve srovnání s tím, co se požadovalo pro doly. Je to bez pochyby částečně důsledkem nedostatků chovatelské strategie ale nesmíme zapomínat, že Shetlandi se v první řadě používali jako nosná zvířata a zvířata pod sedlo a až na několik výjimek ne jako tažní poníci.
Cílem Londoderryho chovu však bylo vyšlechtit silné, malé, tažné zvíře s nízko nesenou hlavou. A při pečlivé selekci, pozoruhodném množství rozvážné příbuzenské plemenitby a dokonalém umění to zvládli. Brydon byl zvěrolékař a bez pochyby vnesl do postupu šlechtění jistou vědeckou zručnost ale co navíc, on i Meiklejohn museli být brilantními dobytkáři (zootechniky). Používání tak úzké příbuzenské plemenitby (bude podrobněji popsána v další kapitole) s neoddiskutovatelným úspěchem a se zřejmým vyloučením potíží, které se mohly vyskytnout, svědčí o schopnostech mimořádně vysokého stupně.
Co bylo označováno za "Londonderryho typ", byl poník s lepší kostrou, a hmotností, s dobrými klouby a končetinami a co hlavního, s absencí nejnápadnějších vad v utváření těla, jako jsou slabé zadní nohy, krátká spadající záď a s nedostatkem dobrých druhotných věcí, které byly běžné u ostrovních poníků té doby. ?? Na druhé straně dr. a paní Doglasovi kritizovali tendenci k rovnosti zad a nízkému kohoutku - znakům, které by mohly být žádoucí u typu poníků, utčených k tahu. Bez diskuse je, že Londonderryho hřebčín produkoval sled hřebců a kobyl, kteří dalekosáhle ovlivnili chov, ovlivňování, který trvá až do dnešních dní.
V tomto stádiu je zajímavé, porovnat řízení chovu Londonderryho poníků z ostrovů Bressay a Noss s obvyklou praxí kopaničářů. Když si to mohli kopaničáři dovolit, dostávali jejich poníci trávu a brambory, jako doplněk ke hrubé pastvě, která byla jejich běžnou dietou. Spásají (jako se pasou dodnes) hrubou trávu, ostřici, rákosí a někdy vřes. (Většina původních poníků žere některé vřesy, podle roční doby a na Shetlandech poskytuje vřes poníkům dobré, suché lože, na němž lehávají, když jsou v pahorkatině.) Poníci, kteří mají přístup k pobřeží žerou mořské rasy a chaluhy. Také je vidět, jak nohama přehrabují veliké hromady řas, které se kupí na pobřeží po bouřkách. Žerou i mladé výhonky trávy, které pod těmito hromadami rostou.
Je vcelku bez diskuse, že Londonderryho vedení chovu poníků značně převažovalo všechno, co si mohli dovolit kopaničáři. Londonderryho hříbata se odstavovala v listopadu, převáděla se na dobrou pastvu a když bylo zapotřebí, dostávala seno. Měla velikou stáj, kde se mohla schovávat ale nikdy tam nebyla "chována" v moderním slova smyslu a tak se udržovala jejich odolnost. V létě vyháněli mladé poníky do pahorkatiny, zatímco klisny zůstávaly na starých pastvinách blízko pobřeží, kde spásaly spoustu mořských chaluh. Hřebečci a klisničky chodili spolu jako jednoletci a jako dvouletci byli oddělováni. Někdy mohla být dobrá, silná dvouletá klisna připuštěna ale obvykleji se tříleté a starší klisny rozdělovaly do dvanácti až patnáctičlenných skupin. Ke každé skupině se přiděloval pečlivě vybraný hřebec. Jak zdůraznil pan Meiklejohn, byla tato metoda velice úspěšná jak při zvyšování kvality hříbat, tak i při zajišťování pravidelné každoroční hřebnosti co největšího počtu klisen.
Založení Londonderryho hřebčína bylo prvním ze dvou velice závažných činů pro chov Shetlandů v poslední čtvrtině 19. století. Druhým pak bylo v roce 1890 založení Sdružení plemenné knihy Shetlandů - prvního takového sdružení pro jakýkoli horský (Mountain) nebo slatinný Moorland) chov.
Existoval dřívější pokus z roku 1868 na vytvoření "Asociace pro zlepšení chovu koní a poníků na Shetlandech". Členy výboru byla tak dobře známá jména jako pan John Bruce ze Sumburghu a pan Robert Bryce ze Symbisteru. Adsociace se zabývala všemi plemeny a navrhovala, aby se pro klisny sedláků a kopaničářů dovezli norští hřebci. Z toho je zapotřebí vyvodit závěr, že cílem, bylo zlepšení spíše toho, co bylo na ostrovech známo jako "pracovní koně" (většinou kříženci), než Shetlandských poníků. Existovaly plány na získání půdy přilehlé k Lerwicku pro krocení a trénink poníků a pro dostihy poníků. Záznamy asociace jsou neúplné. Konečně byla zlikvidována v roce 1878, zjevně pro nedostatek podpory.
Takový osud nepostihl sdružení, založené v roce 1890, jehož prvním presidentem byl šestý Marquis of Londonderry, který získal titul po smrti svého otce v roce 1884. Sekretářem byl pan George
Brusce z Aberdeenu a výbor se skládal z Pánů Johna Bruce (Sumburgh), Gilbert Anderson (Hillswick), Anderson Manson (Laxfirth), Alexander Sandison (Uyeasound) a J.J.R. Meiklejohn (Bressay), posledních pět ze Shetland a Gavin Haddie (Dalmuinzie), R. McDonaldd (Cluny Estate), James Duncan (Inverness) a Robert Bryndon (Seaham Harbour, County Durham).
První plemenná kniha byla vydána v roce 1891 a obsahovala seznam 111 členů (většinou kopaničářů) bylo v ní zapsáno 48 hřebců, narozených před 1. lednem 1886 a 408 klisen, které dávaly hříbata před 1. zářím 1890. Všechny tyto poníky zkontroloval výbor na správnost typu a stavbu těla. Tato kniha je také velice důležitá pro tři články o různých aspektech poníků té doby. Plemenná kniha se od roku 1891 publikuje jednou za rok, s výjimkou let obou světových válek a doby krize.
Vzdor zájmu, který vzrůstal po založení sdružení a po publikování plemenné knihy, mnoho chovatelů na ostrovech svoje poníky nezaregistrovalo. Plemenná kniha byla uzavřena v roce 1905 ale až do této doby se do ní mohly zapisovat klisny, aniž by byla registrovány jejich předchozí generace. Na žádost Zetland County Council (Shetlandská krajská rada), která odhadovala, že stále ještě existuje mnoho čistokrevných, neregistrovaných poníků (uvažovalo se o asi 1000 klisnách), otevřela se plemenná kniha znovu v roce 1908. Maurice Cox předpokládá, že hlavním důvodem žádosti byl nátlak, který vyvíjela skupina chovatelů a dealerů na ostrovech, skupina, která vyvážela do Ameriky a do Kanady. Tyto země zavedly vysoká cla na poníky, kteří nebyli registrováni a vývozci nenacházeli na Shetlandech dostatek registrovaných poníků,aby mohli uspokojit svůj trh.
Ať už byly důvody jakékoli, pět členů Rady bylo pověřeno kontrolou klisen ale ve skutečnosti jich prošlo něco přes 400 a byly zapsány do svazku 21. Bylo to až do doby o 30 let později, kdy ve svazku 44 bylo schváleno 1000 klisen k zápisu. V roce 1971 byla kniha znovu zavřena, v té době bylo zkontrolováno 2145 klisen.
Krátce poté, co byla plemenná kniha otevřena, byl založeno konkurenční (soupeřící) sdružení s názvem Shetland Islands Pony Stud Book Society a vydalo svoji první plemennou knihu v roce 1909. Z následujícího výtahu z úvodu k této plemenné knize jasně vyplývá, že mezi těmito dvěma sdruženími nepanovaly nejlepší vztahy.
Jenom lidé neinformovaní o stavu obchodu se Shetlandskými poníky na Shetlandských ostrovech mohou považovat za přirozenou otázku - "proč by měla existovat další plemenná kniha Shetlandských poníků; nestačí jedna plemenná kniha? Byla-li původní plemenná kniha Shetlandských poníků založena, aby zaregistrovala všechny Shetlandské poníky dobrého původu, věc by mohla vypadat jinak. Když se však zamítalo zapsání nejen poníků s dobrým původem ale dokonce poníků s rodokmenem stejně dobrým, jako byl rodokmen poníků do plemenné knihy zapsaných a navíc bez jakéhokoli dostatečného zdůvodnění, je jenom přiměřené, že majitelé vyloučených zvířat se začali zajímat o svoje vlastní zájmy. Plemenná kniha, která odmítá zaregistrovat ta zvířata, jejichž jméno nese, není plemennou knihou v žádném smyslu. Může se považovat pouze za seznam zvířat tohoto druhu, která patří jistým individuím, která jsou ochotna v určitou dobu platit za to, že se jejich zvířata inzerují.
Pisatel pokračuje a říká, že plemenná kniha je otevřena pro registrování všech Shetlandských poníků, vlastněných a chovaných na území Shetland, kteří neměří více než 43 inche (109 cm) u hřebců a klisen ve čtyřech létech, zatímco klisny ve věku 3 let jsou způsobilé k registraci, za předpokladu že nejsou vyšší než 41 inchů (104 cm). Letmá přehlídka vstupů do prvního svazku ukazuje daleko větší podíl poníků měřících více než 40 inchů (101 cm) než v roce 1891 v původní plemenné knize.
I když většina ze 336 členů byla majiteli poníků, je snad významné, že ze 20 funkcionáčů byli jenom 4 majitelé poníků a 10 jich bylo krajskými radními. Naznačovalo se, že sdružení bylo založeno z jediného důvodu, jako zdroj exportních certifikátů pro poníky, kteří nebyli přijati původním sdružením. Skutečnost, že tak mnoho místních radních bylo funkcionáři naznačuje cynicky, že příjmy z exportu do krajské pokladny byly pro ně mnohem důležitější, než zlepšování plemena. Na neštěstí pro sdružení, americká vláda odmítla uznání její registrace i když kanadská vláda ji uznala. To vyvolalo trpké útoky na původní sdružení (označované jako Aberdeen Society) ve druhém svazku plemenné knihy.Výbor bez pochybností konstatoval, že ztráta amerického trhu, důvod existence Island Society (Ostrovního sdružení), přestal existovat. Byly vydány další dva svazky plemenné knihy ale ztráta trhů, společně s předvečerem První světové války znamenaly konec krátkého života tohoto sdružení.
Staré písemné záznamy
Od pozdějších nálezů kostí ze skandinávských smetišť v Jarlshofu (datovaných do 13 století po Kristu) neexistují další záznamy o ponících až do začátku písemných zpráv s Ubaldiniho krátkým komentářem o jejich malé postavě (vizte kapitolu 1) z poloviny 16. století. Potom je mezera až do začátku 17. století. Od té doby se poníci objevují v různých zprávách a popisech, většinou od návštěvníků ostrovů, kteří si všímají nejenom jejich velikosti ale také jejich odvahy, síly a tvrdosti. Shrnou-li se tyto zprávy, dávají jakousi představu o důležitosti poníků pro ostrovní ekonomiku a jak významnou roli hráli v životě ostrovních obyvatel.
Shetlandské zákoníky (smolné knihy) zaznamenávají přečiny, týkající se poníků počínaje rokem 1602, většinou ve formě rozsudků za nezaplacení koupeného zvířete, za krádež a za používání cizího poníka k nošení rašeliny, aniž by za to bylo zaplaceno. Obzvláště zajímavý je výňatek z knihy "The Lating Court of Zetland" (Latinský? soud na Shetlandech) datovaný 18. srpna 1612, který vykládá půvabným jazykem té doby některé podrobnosti (Zákon o jízdě na koních cizího člověka a ostříhání jejich ocasů a pokuty vybírané za tyto zločiny. Zákon konstatuje, že je to o jízdě na cizím koni bez povolení a o následcích, překlad budeme muset svěřit specialistovi na angličtinu té doby). ... Další pokuty byly ukládány podle počtu farností, kterými zloděj na poníkovi projel!
Ostříhání poníkova ohonu bylo považováno za hrubou urážku a hrubý přestupek. "A kdokoli by se pokusil nebo byl chycen jak stříhá koni cizího člověka ohon, ... jako zloděj". Nebylo to jenom proto, že to zvíře zohyzdilo a zbavilo je ochrany před počasím ale i proto, že v populaci, kde těžká chudoba byla velice rozšířena, byly žíně ze hřívy a z ocasu cenným zbožím. Rybářství bylo životně důležitou kopaničářského živobytí a hříva se splétala na rybářské šňůry. Tato činnost přetrvává až do dneška. Podle knihy Johna R. Tudora The Orkney and Shetlands, která vyšla okolo roku 1883, úředník skutečně zjišťoval, že by každá domácnost měla evidovat všechny šňůry z koňských žíní, ktyeré se nalézají v jejím vlastnictví. Nezdá se, že by pokuty za "půjčování" poníků tuto praxi odstraňovaly. O více než 200 let později Sir Walter Scott písemně zaznamenává, že:
Spousty chlupatých, poníků s dlouhým hřbetem a krátkýma nohama divoce pobíhá po rozlehlých slatinách. Skutečně existuje právo individuálního vlastnictví těchto zvířat ... Když ale jakýkoli kolemjdoucí příležitostně takového poníka potřebuje, neváhá a použije prvního, kterého se mu podaří chytit nasadí mu ohlávku a jede na něm až kam považuje za potřebné. Potom zvíře pustí, aby si našlo cestu zpět jak jenom umí.
První podrobná zpráva o ponících jako takových pochází ze začátku 18. století, kdy Reverend John Brand navštívil Ostrovy a podal o nich rozsáhlou a vyčerpávající zprávu v "A Brief Descruption of Orkney, Zetland, Pentland Firth ans Caithness. [Stručný popis Orknejí, Shetland, Pentland Firth a Caithness]. Napsal:
Mají jakýsi druh malých koní, které nazývají Sheltie ? 21. řádek kap. 3. str.26 ?: na druhou stranu jsou menší než koně na Orknejích, někteří jsou vysocí jenom 9 ?Nives? nebo dlaní a mají-li výšku 11, jsou považováni za veliké koně. A přestože jsou tak malí, jsou plni energie a života a často někteří, kteří nejsou tak velcí jako ostatní, se snaží dokazovat, že jsou ti nejsilnější. I když některé z nich unese člověk v náručí , unesou takového člověka a jeho ženu, sedící za ním na vzdálenost 8 mil a zase zpátky. V létě, v zimě nejsou pod střechou ale běhají po horách, někdy ve stádech.
Až když jsou v zimě bouřky tak prudké, že nemohou najít potravu, se stupují s kopců, když je moře v odlivu a žerou mořské rostliny (podobně jak to dělají ovce). Tyto zimní bouře a nedostatek píce je tak oslabuje, že nenabudou své plné síly před svatým Janem, 24.června, kdy jsou v nejlepší kondici. Dožívají se pozoruhodného věku 26, 28 i 30 let a jsou dobrými jezdeckými koňmi ještě ve 24. Budou o to energičtější a budou žít déle, když začnou pracovat až ve stáří 4 let. Černí jsou považováni za nejodolnější ?pyeds?;
Studený vzduch a neúrodnost hor, na nichž se pasou a tvrdé podmínky, nichž jsou využíváni mohou být důvodem, proč jsou tak malí, protože větší koně po přenesení do krajiny tohoto charakteru by ve velmi krátké době degenerovali. A vskutku, na tomto případu můžeme pozorovat moudrost prozřetelnosti při jejich putování četnými slatinami, kde tito lehcí koně procházejí, zatímco větší a těžší koně zapadají. Skáčí velice mrštně přes příkopy, jdou nahoru dolu příkrými mechovitými stržemi nebo kopci s těžkým jezdcem na zádech, na což se mohu dívat jenom s obdivem. Dokonce jsem je viděl šplhat do svahů po kolenách, když nemohli výšku jinak překonat. Takže naše koně, i když malé, přece všestranně použitelné.
Gilford v "A Historical Description of Zetland" [Historický popis Shetland] v roce 1733 také poukazuje na velikost a sílu poníků a na nedostatky, jimiž trpí za krutých zim. Vjednom jednoduchém odstavci nabízí vysvětlení obtíží, jimž musí čelit jak poníci, tak i lidé - potíže, které jak se ukazuje mají hluboký vliv na chov na Shetlandech. Píše:
Bezpochyby se cizinci budou divit jak málo péče se věnuje těmto ovcím a koním, kteří jsou tak užiteční a prospěšní. Důvodem je, že chudí obyvatelé používají všeho svého úsilí, aby nalezli potravu a přístřešek pro své osly a krávy, bez nichž nemohou žít; a v tuhých zimách mnoho z nich umírá na nedostatek krmiva, takže nebudou moci naložit svým ovcím a koním, dokud nenajdou více času na vylepšení země.
Většina obyvatel ostrovů vede kopaničářský život, který by se současnými slovy dal popsat jako "zemědělské životní minimum". Někteří, jak už bylo poznamenáno dříve, přidávají ke svým skrovným možnostem rybaření. Kopaničáři jsou majiteli svých domů, které obvykle stojí na malé parcele (?"in-bye" nebo "in-toom" land?) o velikosti většinou několika akrů (1 akr ~ 40 arů). In-bye půda (může to být oplocená?), která je většinou bídné kvality se používá po pěstování polních plodin a v zimě k "ustájení oslů, používaných na orbu a krav, chovaných na mléko, máslo atd. Navíc má každá malá skupina kopaničářů právo na obecné pastviny či "Scattalds" [což má cosi do činění se zemědělskou daní]. Jsou to většinou neoplocené pahorkovité krajiny, často pozoruhodně daleko od kopanic, kde jsou ovce a poníci ponecháni, aby se o sebe sami starali a pásli se na drsných rostlinách, kde je jenom najdou. Bohužel, i když se někteří kopaničáři snaží nabídnout jim jakési krmení ve formě trávy nebo brambor, mnozí zde umírají hladem. Ne snad pro uvážlivé opominutí ale z čiré nemožnosti potravu najít.
Edmomstone popisuje ve svém "A View of the Ancient and Present State of the Zetland Islands" [Pohled na starodávný a současný stav Shetlandských ostrovů] beznadějné vzdálenosti, které někteří musí urazit ve svém úsilí o přežití. Když sníh zůstává dlouho ležet, přibližují se k domům a zdá se, že pokorně žádají o pomoc, majíce za jisté, že podpora nikde jinde není k nalezení. Několik málo odvážnějších jedinců proniká v noci na políčka a zničí obilí.
Poníci těchto dnů stráví většinu svého času na pastvinách (scattalds) a odvádějí se, jenom když je zapotřebí dopravy nebo donášení rašeliny (hlavní palivo) během léta. Pro kopaničáře to byly dny kruté chudoby, jak zaznamenal Gifford, kdy peníze většinou vůbec neexistovaly a výměna zboží byla samozřejmostí. (Později, jak bude popsáno, se zjevně podmínky pro poníky poněkud zlepšily ale až hluboko do dvacátého století byla bitva o přežití krutá.)
Ti kopaničáři, kteří žili blízko několika málo měst si mohli vydělat něco peněz pronajímáním poníků návštěvníkům jako na příklad námořnímu lodnímu lékaři v roce 1780. Svoje putování popisuje: ... opatřili nám malé koně a my jsme vyrazili přes kopce, slatiny, útesy a kamení. Klusali jsme po okraji strašlivých srázů, kde bych se neodvažoval svěřit se nejlepšímu anglickému loveckému koni. Pohyby těchto malých Shetlandských koní byly tak rychlé a náhlé, že jsem několikrát jen tak,tak nespadl s jejich hřbetu.
Námořníci z holandské rybářské flotily znamenali jiný zdroj příjmů. Po přistání v Lerwicku si námořníci najímali poníky, protože holandští lékaři předepisovali jízdu na koni jako lék, tak i jako prevenci proti nemocím, které je trápily za dlouhého pobytu na lodi. Ve své "A Tour trough the Islands of Orkney and Shetland" [Putování po Orknejských a Shetlandských ostrovech] podává Low zábavný popis, jak lstiví Shetlandští využívají většinu svých příležitostí.
konec místa. Tohle společně s penězi za jejich stocking je veškerá hotovost, kterou mají od začátku až do koce roku. Najímání koní zde není s výjimkou letních měsíců, kdy jsou na pobřeží Holanďané, požadováno. V této době přivádějí někteří vesničané své koně Holanďanům k ježdění. A musím se přiznat, že bych se neodvážil svěřit svůj život ani Gravensend, jednomu z jejich nejlepších plavidel, kdyby nebyli lepšími námořníky než jezdci na koních.Kousek nad městem (Lerwick) je místo, asi čtvrt míle dlouhé a pěkně rovní, což se na Shetlandech vyskytuje jenom zřídka. Sem venkované přicházejí se svými koni a dotazují se holandsky, kdo si chce zarajtovat. Okamžitě se přihrne neohrabaný Holanďan, dá venkovanovi doublekee (to jsou dvě pence) a potom nasedne. Majitel koně začne zvíře okamžitě bít a bodne je špičkou své hole do ocasu. Potom ejhle, v okamžiku je Holanďan dole. Vstane a zase nasedne, ale protože je to podruhé, musí dát další doublkee a vzácně to chvíli trvá, než je zase dole, takže často chlapík vydělá půlšilink, než se Holanďan dostane na druhý Ledaže by se některému Holanďanovi zalíbily vesničanovy koně. Potom se snaží dobře vydělat, když prodá za libru Holanďanovi koně, kterého by od něj soused nekoupil ani za tři půlkoruny.
Low také zaznamenává, že poníky také kupovali cizinci jako kuriositu a na ježdění pro děti za cenu od 20 do 30 šilinků.
Postupně, jak Shetlandy navštěvovalo stále více lidí, množily se i zprávy o ponících. Téměř všichni se zmiňovali o jejich tvrdosti a vyjadřovali úžas, který často přecházel v nedůvěru, nad jejich silou, vhodnosti pro ježdění a jejich vrozeným instinktem pro přežití.
Rozkošná historka, která plně ilustruje tyto kvality, se objevuje v roce 1809 v "A Viev of the Ancient and Present State of the Zetland Inslandes" [Pohled na starodávný a současný stav Shetlandských ostrovů], který napsal Edmonstone a v němž popisuje putování na koni, které podnikl se svými dvěma přáteli.
Vzdálenost, kterou jsme měli urazit byla pět mil a samozřejmě ležela na vrcholu bažinaté vrchoviny, kde nebylo ani zdání po nějakém otisku lidské nohy. Vůdce neopomenul zdůraznit, že pro nás vybral tu nejlepší trasu a my jsme museli dělat mnoho oklik, abychom se vyhnuli mokrým a bažinatým částem vrchoviny. Cestu jsme dokončili jakž, takž dobře. Ale urazili jsme sotva půl míle návratu, když jsme zjistili, že postrádáme vůdce a sami se zamotali do velmi husté mlhy. Já jsem navrhoval, že bychom měli počkat, až se mlha rozpustí ale jeden z pánů si myslel, že by bylo lepší pokračovat a nechal koně, aby si vybral, cestu, kterou bude považovat za správnou. S tímto návrhem jsme souhlasili a koně nás dovezly zpět v čase kratším, než jsme potřebovali na cestu tam. Okliky, po nichž při některých příležitostech šli, byly tak veliké, že nás to svádělo i k domněnce, že sami jdou se stejnou nejistotou jako my. Naše obavy se ale rozplynuly, když jsme zjistili, že nás po jisté době dovedli k místu, kde jsme, jak jsme si vybavili, přerušili v předešlé části dne svůj postup a kde jsme zřetelně viděli v mechu jejich stopy, které tam zanechali. Když jsme se blížili k cíli svého putování, mlha se rozpustila a my byli asi jeden a půl míle před cílem, koně se s odměřeností značně odchýlily od trasy, kterou nám předepsal náš vůdce a dovedly nás do cíle po cestě, která byla mnohem sušší a rovnější než ta ranní trasa.
Byl jsme velice udiven a současně potěšen tímto projevem paměti a prozíravosti. zdálo se, že jsou na různých úvozech této pahorkatiny vedeni spíše čichem nebo svými předešlými stopami, i když na úsecích cesty s intenzívnějšími vřesovišti, jsem si myslel, že by to bylo velice nepoužitelné. Když však přišly do terénu, který již z dřívějška znaly, volily trasu, která se podle zkušenosti jevila jako nejlepší.
I když v předchozím líčení často používáme slova "cesta", bude pravděpodobně přesnějším popisem slovo "stezka" (track), protože na Shetlandech nebylo až do pozdního 19. století žádných stavěných cest. Z toho i plyne životní význam poníků jako jediného dopravního prostředku pro obyvatelstvo. Povozy s koly nebyly známy až do druhé nebo třetí dekády tohoto století (20.) Jedna z prvních zpráv pochází od Christiana Ployera, když popisuje, jak ho v roce 1839 vozili okolo Lerwicku na vozíku taženém poníky.
Sir Walter Scott se ve své zprávě z roku 1814 zmiňuje o tom, že by poník v několika řídkých případech mohl klopýtnout. Poznamenává, že při návratu ze Scalloway do Lerwicku jeho poník při sestupování se svahu klopýtl. Sedlo se zakymácelo, protože mělo jenom jeden podbřišník a ten byl ještě příliš dlouhý a dopadlo mi na záda. Život kopaničářů byl bez pochyby velice tvrdý, takže sotva měli čas na něco jiného než na práci, aby nasytili a oblékli sebe a svoji rodinu. Přesto však chodili do místního kostela každou neděli. Rozkošnou, vzpomínky vzbuzující a jak se dalo očekávat, poněkud romantizující zprávu podává Hibbert v
pochází z roku 1821. Popisuje v ní, jak jakýsi kopaničář putoval na Unstu do Baliasta Kirk.
Dorazil jsem tam v sobotu ráno. Valeští domorodci byli všichni na nohou, chystali se na cestu do kostela v Baliasta. Vesničan se vracel domů ze svých bezútěšných pozemků, kde chytil neokovaného poníka, který ho měl doprovázet do farního kostela. Nepoužil žádného hřebla na zvířecí hřívu, která, ponechána přírodní péči "se velice rychle [fofrem] rozcuchala a tančila při jakémkoli větru". Poník byl ozdoben moderním sedlem a uzdečkou, zatímco na krku visela několik yardů dlouhá, pečlivě svinutá šňůra: na jejím konci se houpal krátký zašpičatělý kolík. Shetlanďan nasedl na svého mrňavého oře. Jeho připnuté ostruhy občas škrtaly o zem. Ale mezi nemalou skupinou putujících do kostela zdobili ženy a chlapci hřbety svých Shetlandů mnohem lépe než dlouhonozí dospělí mužského pohlaví, kteří museli občas velice rychle zvednout svoje nohy, aby se vyhnuli nárazu do náhodných balvanů, roztroušených porůznu po cestě. Houf dam se zjevil hned za nimi, seděly po mužském způsobu na svých trpasličích ořích, kteří si to metli s obdivuhodnou čilostí a "okouzlovali svět svým vznešeným koňstvím". Farníci konečně dorazili ke kostelu, kde každý jezdec, ať vznešený nebo sprostný, postupně hledal kousek zeleného místa, jaký se dal najít a po sesednutí pečlivě odmotal provaz, který mělo zvíře uvázán na krku. Kolík na konci provazu se potom zarazil do země a zdálo se, že oř je dostatečně opatřen po dobu bohoslužeb stejně jako v jiných méně primitivních částech Británie, kde by se muselo zajet až do hospody a svěřit péči o koně některému drzému [hubatému] podomkovi ve stáji.
Zdá se to divné, když pročítáte různé dřívější popisy, že jedinou povrchní zmínkou je popis práce, kterou poníci konají při nošení rašeliny z hor domů. Může to být tím, že většina těchto pisatelů byli návštěvníci, kteří používali poníky jako dopravní prostředek a nebyli zapojeni do každodenního pracovního života kopaničářů. Potvrzuje to snad i ta skutečnost, že odkazy, pokud jsou pocházejí ze Statistical Account of the Shetland Islands by
Ministers of the Respective Parishes and of the Superintendent of the Commitee of the Society of the Sons and Daughters of the Clergy [Statistická zpráva o Shetlandských ostrovech od duchovního správce vztahující se k farnosti superintendenta výboru Společnosti synů a dcer duchovenstva], vydané v roce 1841. Kněz farnosti Unst v ní zaznamenávám že:
Rašelina z vrchoviny Valleyfield a Saxa Vord je jediným druhem paliva, které pachtýři používají a které si opatřují s vysokým vynaložením práce a za veliké náklady, obzvláště ve východní části ostrovů, kde už jsou zásoby rašeliny téměř vyčerpány. Kromě práce, spojené s jejím dobýváním a sušením, musí lidé každého léta zaměstnávat po dobu pěti až šesti týdnů osm až deset koní, aby rašelinu dostali domů. Rašelinu musí nakládat na koně další osoba a koně pohání další jeden nebo dva chlapci ...
Tentýž duchovní zaznamenává barevnou škálu poníků - bílou černou, ryzou, šedou, plavou, smetanovou, straky a velikost, která se pohybuje v rozmezí od 28 inchů (71 cm) do 44 inchů (112 cm). Na rozdíl od Hibberta poznamenává, že jenom zřídka je vidět jednotlivce jedoucího na koni do kostela.
Jedním z nejbystřejších pozorování v této Statistické zprávě byla zpráva pro North Mavina, protože podává první náznaky praxe, která měla zřejmě zhoubný vliv na chov - totiž to, že se, jak rostly příležitosti, prodávali nejlepší poníci. Kdo by mohl kopaničáře, při pohledu na jejich strašnou bídu, obviňovat že myslí více na dnešek, než na zítřek. Tento duchovní však vidí dále:
O chovu koní se říká, že v několika minulých létech velice upadl a důvodem je, že se vždy prodávaly nejlepší koně a pro chov se nechávaly jenom koně podřadného vzhledu. A nikdy se to nezlepší, dokud chovatelé nezasáhnou a neprosadí vyhlášení zákona, což mohou snadno udělat, že nejlepší koně musí vždy zůstat, což musí být konečným zájmem jak statkářů tak i nájemníků.
Na konci zprávy komentuje praktický lékař z Unstu Laurence Edmonston o "zhoubné praxi" křížení poníků s s velkými a protismyslnými plemeny ze Skotska, jehož potomstvo, jak se dalo čekat, je přehlídkou všech špatných znaků s několika dobrými po rodičích, čímž podporuje mínění kněze Mavina. Šel ještě dále a navrhoval: "Jedním, velice zřejmým a snadným způsobem, jak docílit zlepšení by bylo, aby vlastníci drželi hřebce dobré kvality a zralého věku v různých oblastech pro všeobecné použití a aby trvali na odstranění všech nevhodných a tak by se dosáhlo toho, že by žádná strana neutrpěla ztrátu." Očekával, že by za takových podmínek během 30 let nebo delší doby, navrhovaný postup zlepšil obecný standard, v době kdy byli silní poníci požadováni do dolů. A za více než 50 let by schéma hřebců, jak bylo zavedeno v tomto století pokračovalo ve zlepšování chovu až do dnešních dnů.
Je pozoruhodné, že se v ocitovaných zprávách o ponících téměř vždy mluví jako o koních s výjimkou několika pisatelů, kteří ostrovy navštívili. Článek v "The Scotchman" z roku 1898 nabízí vysvětlení. Konstatuje, že název "pony" je na Shetlandech tak nedávného původu, že lze pochybovat o tom, že jej znali prarodiče dnešní generace. Pokračuje, název se nikdy nepoužíval při běžném styku mezi místními lidmi. Používal se jenom při hovoru s cizinci. "Kdyby někdo mluvil se svým sousedem o svých ponících, považovali by ho za směšného, jako kdyby se pokoušel mluvit Cokney English
(pokleslý londýnský dialekt z East Endu)". Jméno "Sheltie" bylo zavedeno později. Podle The Scotchman měli poníci jiná jména. Během období Udal (období, kdy převažovaly dánské pachtovní zákony), byli známi pod názvem "heste". Heste bylo běžně užívané slovo a bylo spojeno s názvy různých míst na ostrovech jako Hestataining, Hestenfiord, Hestensetter, Hestingfott a Hestamires.
Odvěké a starodávné plemeno
Sledování nejstarší historie Shetlandských poníků je vším možným jenom ne snadnou záležitostí. Mnohé jsou pouhé spekulace. Vědečtí pracovníci University Leicester, Uniersity Colledge, London, Animal Health Trust at Newmarket a university of Edinburgh, Kentucky a Uppsala (Švédsko) teď začínají výzkumy za použití moderních technik. Tyto výzkumy mohou ukázat, jsou-li zmíněné spekulace pravdivé, také je ale mohou úplně nebo částečně vyvrátit. Techniky používané při porovnávání kostí, při studiu krevních proteinů a DNA mohou odhalit mnohé, co dnes ještě neznáme (nebo lépe, co je předmětem domněnek) a co se týká nejenom původů britských přirozených (původních) plemen ale daleko více vazeb mezi dávnými koňskými předky a moderními koňmi.
Následující úvaha o původu Shetlandského plemena tak vychází z kombinace skutečností s dedukcemi, které vyslovili uznávaní výzkumní pracovníci, jako Profesor Cossar Ewart a Profesor a slečna James Speed, kteří pracovali s poznatky, které jim byly dostupny dříve, než se začaly zavádět modernější techniky.
I když je všeobecně známo, že Shetlandi jsou starodávné plemeno, je sledování jejich historie o to obtížnější, že na Shetlandských ostrovech chybí jejich fosilie. Nejstarší známé doklady o přítomnosti poníků jsou kosti, objevené při výkopech v Jarlshofu, z vrstev pozdní doby bronzové v Sumburghu v nejjižnější části ostrova Mainland, které zahrnují období od 6. do 1. století před Kristem. V "Excavation at Jarlshof" [Vykopávky v Jarlshofu] od Hamiltona, ve zprávě "The animal bones" [Zvířecí kosti] ve vrstvách doby bronzové od zesnulé slečny Margery Platt M.Sc. z Royal Scottish Museum [Královské skotské muzeum], se píše (čtyřicáté roky a začátek let padesátých) "Zbytky poníků byly řídce rozptýleny v jednotlivých vrstvách. Měřené kosti příznivě odpovídaly kostem dnešních Shetlandských poníků tudíž je možné, že patřily témuž typu.
Další kosti byly nalezeny ve vyšších vrstvách vykopávek, které slečna Platt jako vrstvy, pocházející z usazení Vikingů ze začátku 9. století po Kristu. Oznamuje, že tito představitelé poníků neměly velikou postavu ale převyšovali malá plemena dnešních Shetlandů. Byly to většinou relikty dospělých zvířat. Další fragmenty kostí byly nalezeny v pozdním Norse Middens z 11. až 13. století, podobné fragmentům z doby Vikingů.
Tak existuje hmatatelná evidence, že poníci jsou na Shetlandských ostrovech déle než 2000 let. Ale kdy a jak se tam dostali, je stále předmětem dohadů. Obecně nejpřijímanější teorií je, že přišli na Shetlandy před koncem poslední doby ledové, asi 8000 let před Kristem, buď po pevninských mostech, které tehdy ještě spojovaly ostrovy s Evropou a tím, co je dnes hlavním britským územím nebo přešli po ledových polích.
V dopise, adresovaném majoru Maurice Coxovi (autoru určovací [definitive] knihy o plemenu The Shetland Pony), Profesor James Speed připomíná, že by tito poníci mohli být jedním nebo oběma typy, o nichž se ví, že byli přítomni v Evropě a Británii během
????? paleolitu. Menší z nich, označovaný Speedem jako "horský"
typ byl vysoký 12,2 pěstí, zatím co větší z nich, popisovaný jako zvíře typu "cob", měřil 13,2 pěstí. Relikty těchto koní z doby před asi 12 000 léty byly nalezeny v jeskyních Mendip v Somersetu.
Speed věřil, že menší z nich přišel do Evropy a Británie (ze severní Ameriky) "východní" cestou přes Malou Asii a a oblasti kolem Středozemního moře a možná přes Pyrenejský poloostrov po pozemních mostech. Přítomnost těchto malých poníků byla zjištěna v hlubších, t.j. ranějších vrstvách vykopávek, jak v Mendipsu, tak i menší forma snad v Sumburgu. Větší poníci byli podobni poníkům, jejichž četné kosti byly nalezeny v Solutré ve Francii a stejně tak v Mendipsu. Domníváme se, že přišli do Evropy při "Sibiřském stěhování" poníků, které sledovalo dráhu mezi 45O a 50O severní šířky. Mohli se tak dostat na Shetlandy přes území, které je dnes Skandinávií.
Žádný z těchto poníkovských "prototypů" - ani 12,2 pěstí (dlaní), ani 13,2 pěstí (dlaní) - neodpovídal velikostí dřívějším nálezům v Jarlshofu, jak je popisuje slečna Platt a které měly podobné rozměry, jako moderní Shetlandi, t.j. nepřevyšovali 42 inchů (107 cm nebo 10,2 pěstí (dlaní): je tradicí, že se Shetlandi měří na inche více než na pěsti-dlaně). Neshoda se dá vysvětlit působením přírodních zákonů, které konstatují, že zvíře, které se vyvíjí v izolaci (jakou jsou Shetlandské ostrovy) se v rámci evoluce zmenšuje. To by zdůvodňovalo nálezy z doby bronzové. Zmenšování postavy by také mohlo být výsledkem přizpůsobování se okolním podmínkám, jak to bylo popsáno v kapitole 1.
Speed také vyslovil jiný předpoklad o původu meších poníků. Popisoval, že malí poníci, podobní Shetlandům, celkem všeobecně existovali v keltských osídleních v Británii, na příklad v Blewbornu, blízko Readingu v Berkshire v době železné okolo roku 250 před Kristem. Zdůrazňoval, že Keltové obchodovali v prvním století po Kristu hlavně s oblastí okolo Shetland a Západních ostrovů.
Jakési nejednotnosti se vyskytují okolo jména "Kelt" - jak se nyní obvykleji v moderní vedlejší souvislosti označují obyvatelé Irska, Walesu, Cornwalu a Skotska, kteří mluvili zvláštní skupinou jazyků. Keltové, kteří přivedli keltské poníky do Británie, pocházeli z oblastí u Kaspického jezera. Dříve než případně přišli do Británie, zaplavili veliké oblasti severní a jižní Evropy. Keltická osídlení na Shetlandech pocházejí již ze 2. a 3. století po Kristu.
Výskyt kostí je neoddiskutovatelným důkazem, že poníci na Shetlandech existovali již v osídleních Vikingském/Keltském/Pictishském. Další důkaz, úplně odlišného druhu se objevil v roce 1864, kdy byl blízko Culbinsburghského kostela na ostrově Bressay objeven kámen s reliéfem. Reliéf na kamenu, který je dnes znám jako "Bressay Stone" (kámen z Bressay) (uchováván je v National Museum of Scotland v Edinburghu) zobrazuje jezdce na poníkovi. V roce 1943 byly nalezeny další tři kameny s ornamenty vedle starého kostela v Papil na ostrově Burra. Na jednom z těchto kamenů je vytesán reliéf dvou mnichů nebo kněží bez koně a postava s kapucí na poníkovi. A tento poník má podobnou velikost a postavu jako poník na Bressay stone. Všechny čtyři kameny pocházejí pravděpodobně asi z 9. století a vykazují prvky pictishského, keltského a severského (skandinávského) stylu. Poníci zobrazení na všech těchto čtyřech kamenech si jsou podobni, mají lehkou kostru a vysoko nesou hlavu.
Metodu na výpočet přibližné výšky postavy poníků a jezdců na Pictishských památkách, včetně postav na papilském kamenu, navrhl Robert Beck, M.R.C.V.S. a popsal ji ve své knize o Eriskayských ponících, "Scotland`s native Horse" [Skotský původní kůň]. Zjistil, že poník byl 100 cm vysoký, t.j. 43,3 inche, těsně nad maximální povolenou výškou moderních Shetlandů ale v rozmezí výšek, o nichž se zmiňuje řada historických záznamů.
Tak ve světle poznatků v době kdy Speed pracoval, se zdá, že Shetlandský poník je potomkem nejméně dvou velice starodávných typů - 12,2 pěstí vysokého typu horského poníka a 13,2 pěstí vysokého typu cob. V pozdější době působila příměs většího typu, přivezená vikingskými a severskými nájezdníky a možná i přimíšení menších poníků, které přivezli Keltové. Zdá se, že je rozumným předpokladem, že vliv okolního prostředí a vliv izolace případně nevyprodukovaly poníka, který se velikostí a postavou blíží dnešnímu typu Shetlandů. A když přijmeme velikosti vypočítané pro poníky z Bressaysxkých a Papilských kamenů, potom poníci těchto velikostí museli existovat nejméně od pozdních úseků Vikingského obsazení. (Možné vysvětlení lehkosti kostí ve srovnání s dnešními Shetlandskými poníky se ukáže, až začneme diskutovat o šlechtění poníků pro uhelné doly v kapitole 4.)
Od doby kamenů z Bressay a Papil neexistují další fyzické důkazy o existenci poníků na Shetlandech. Nebylo to dříve než v 16. století, kdy se objevují první psané záznamy a v nich srovnávání s různými skandinávskými koňmi/poníky. Dalo by se předpokládat, že někteří z původních poníků dorazili na Shetlandy ze severní Evropy/Skandinávie, že koně/poníci z těchto oblastí by mohli vykazovat některé znaky příbuznosti se Shetlandskými poníky.
Toto očekávání se splnilo, když se Douglas na příklad zmiňuje, že v 16. století byli pozorováni malí poníci jako charakterističtí v Norsku a ve Švédsku na jejich popis by se snadno mohl použít pro Shetlandy. O jedno století později, v překladu z roku 1658 díla "A Compendium History of the Goths, Swedes, and Vandals, and other Northern Nations" [Přehled historie Gotů, Švédů, a Vandalů jiných severských národů] Oleus Magnus, Arcibiskup Upsalský a metropolita Švedský psal:" Existují četná stáda malých koní ale velmi silných. Co se týká síly a čilosti, předčí mnoho koní, které mají větší tělo". A opět "Norské koně jsou malé postavy, jsou ale podivuhodně silné a rychle překračují hory a pohybují se na kamenitých cestách. Ale koně ze Švédska a Gothlandu cestují ne přetržitě a velmi rychle s více krmením ..." Kapitola 3 ukazuje, že tyto popisy se velice těsně blíží popisům v nejranějších zprávách o Shetlandech.
Přítomnost rozbité barvy, (t.j. piebald - černo-bíly strakoš, a skewbald - ryzo-bílý strakoš) u Shetlandského plemena také může pocházet ze Skandinávie. Odkazy se vyskytují v různých zprávách od rozličných časových období až po dnešek jak o norských, tak i o islandských ponících na Shetlandech. (Tato plemena se správněji nazývají "koně", protože slovo "pony" je britského původu.) Byla vyslovena stanoviska, že jeden nebo druhý zodpovídal za zavedení rozbité barvy do Shetlandského plemena. Kdy se tyto barvy objevily na Shetlandech poprvé není známo. Ale v roce 1701 podává John Brand v díle "A Brief Descriptionof Orkney, Zetland, Pightland-Firth & Caithness" [Krátký popis Orknejí, ...] o "pied"
[strakatých] ponících a skutečnost, že "se často neprokazují tak dobří" - vede k závěru, že tam byli po značnou dobu.
Otázka rozbité barvy je zajímavá, protože Shetlandi jsou jediné britské horské a slatinné plemeno, kde se tyto barvy připouští a nejsou všeobecně přijímány jako původní barvy. Existuje předpoklad, že zmiňovaní "Norští" poníci jsou norští Fjordi. Protože však v tomto plemenu neexistují rozbité barvy, zdá se to být nepravděpodobným. Klíč k poznání jejich původu leží snad ve zprávě, kterou podává roku 1607 Gervase Marham v "Cavaleries or the English Horseman o "skandinávských koňách". Dále pak, stavím, Shetlandského koně, což je kůň malé postavy, méně dobře utvářený ale méně hodnotný; většinou jsou "pied" (zdůrazněno autorem) [strakoši] s bílýma nohama a ?bočníma? (wall) očima. Odkud přesně ze Skandinávie tito "Shethlandské koně" pocházejí není jasné, ale možnost, že je s sebou vozili Vikingové se nedá vyloučit.
Zdá se, že modernější výzkumy a pozorování potvrzují, že předkové Shetlandů přišli na ostrov v obou severských nebo skandinávských migracích a jižní nebo orientální cestou.
V šedesátých létech 20. století analyzoval dánský veterinární lékař, Dr. Michael Hesselholt krevní typy norských Fjordů a Islandských koní. (Předkové Islandských koní přišli na Island před asi 1000 roky, zase s Vikingy a zůstali tam od té doby pravděpodobně v izolaci. Mají všechny barvy včetně piebald a skewbald [černo-bílý a ryzo-bílý strakoš].) Hesselholt nenalezl spojitost mezi těmito dvěma plemeny ale zjistil podobnosti u Islanďáků a Shetlandů. Práce, vykonané v Holandsku v sedmdesátých létech 20. století, při nichž se používaly krevní bílkoviny jako genetické markery také předpokládají, že existují některé podobnosti mezi Shetlandy a Fjordy. Norský Fjordský kůň je mnohem větší než Shetland, s postavou vysokou 13 až 14 pěstí. Jsou velice zavalité, poněkud primitivního vzhledu ale hezká (přitažlivá) zvířata se dvěmi rozlišujícími znaky: za prvé je to hříva, která je krátká, rovná a vztyčená [což není pravda]; za druhé je to barva, paleta plavé s tmavým úhořím pruhem na celých zádech.
Práce o genetické podobnosti mezi Shetlandy a Islanďáky, které vede Dr. Gus Cothran na University ofp Kentucky College of Agriculture a které doposud (1995) nejsou ukončeny, také předpokládají podobnosti mezi Shetlandy a Islanďáky. Fjordi, kteří jsou ve stejné skupině jsou v postavení, které napovídá, že by mohli být předky. To však Dr. Cothran nepovažuje za zcela jisté. Na základě této práce věří, že s vysokou pravděpodobností Islanďáci a Shetlandi sdílejí některé předky, pravděpodobně s (dnes vyhynulými) Keltským i poníky a s některými typy Norských koní - ale ne nutně s Fjordy. Je to obzvláště zajímavé s hlediska objevu malé skupiny 15 - 20 koní na severo-západě Norska po 2. světové válce. Tyto koně, známé jako "nordlandhest" nebo "Lyndgen-horses", byly pokládány za vyhynulé. Říká se, že připomínají Islanďáky typem, velikostí a barvou, přesto, že v rozsah barev nejsou zahrnuty piebald a skewbald. Naneštěstí nebyla tato skupina zvířat vědecky zpracována.
Možnost vazby mezi Shetlandy, Islanďáky a snad i Fjordy je posilována nepřítomností kaštánků (malých rohovinových výrůstků na nohách) u některých exemplářů všech tří plemen. O Keltských ponících se také říká, že tyto kaštánky postrádali a tak se zvýrazňuje jejich role jako předků, jak předpokládal Speed.
Znak, který může dále spojit Shetlandy a Islanďáky přichází, jako jakési překvapení. Islanďáci jsou známi svým odlišným krokem töltem, který je čtyřdobý a laterální se stejným pořadím stop jako krok ale rychlejší. Tento krok byl pozorován u Shetlandů jak v Dánsku, tak i v Británii ale nikdy ne u Fjordů.
Když všechny tyto faktory shrneme, budou závěry podle stavu dnešního poznání, že Shetlandi pravděpodobně pocházejí z (1) menších "horských" poníků, kteří přišli východní cestou; (2) Keltských poníků; a (3) větších "skandinávských"poníků více podobných Cobům, kteří přišli ze Skandinávie (včetně Švédska) s Vikingskými dobyvateli. Časnější práce předpokládá, že tito poslední poníci byli pravděpodobně obecnými předky Shetlandů, Islanďáků a jednoho nebo více norských a švédských plemen.
Se zřetelem na následující vývoj Shetlandů do moderní doby, Douglasovi při komentování plemena ve své knize z roku 1913, jak to viděli začátkem 20. století zaznamenávají, že existují dva odlišné typy poníků. Pozoruhodné je, že aniž by znali moderní vědecké práce a obzvláště ne Speedovy teorie, popisují tyto dva typy těmito slovy: jeden jako "velice připomínající norského poníka", a druhý jako "orietálního s dlouhými bedry, jemnými kostmi, malou hlavou a s nezměnitelným arabským vzezřením."
Pozorovali také, že "orientální" typ netvoří čisté, souvislé linie nebo oddělené linie v rámci plemena ale tu a tam se vynoří, někdy jako rodiče, jindy jako potomci poníků očividně čistě skandinávských. Poukazují na to, že takové typy neexistují u skandinávských plemen a že jejich výskyt v plemenu potvrzuje přítomnost některých dědičných prvků, které nebyly nalezeny u skandinávských koní. Udělali závěr, protože Shetlandský poník, jak je známe dnes je někdy čistým skandinávským typem, někdy orientálním typem, dalo by se to snad vysvětlit tak, že bychom je považovali za složeninu dvou odlišných plemen, z nichž jedno obecně pochází z orientálních koní a druhé je totožné se skandinávskými koni.
Dobře známý chovatel ze začátku 20. století, zesnulý R.W.R. MacKenzie (viz později), věřil, že vždycky existovaly dva typy poníků na ostrovech, "jeden tlustý typ pivovarského koně, druhý více podobný plnokrevníkovi, který by mohl být nazván jezdeckým koněm (pod sedlo). Oba typy se volně mísily a ukazuje se, že i při pečlivém připářování dochází k přechodu z jednoho typu na druhý". Pan Ian Sandison přidává k oběma zmíněným typům typ další - miniaturního poníka.
Cox souhlasí s tím, že na začátku století (20.) se určitě vyskytovaly dva typy. Těžší typ, chovaný pro doly a lehčí typ, používaný domkáři. Přesto však klade otázku, jestli tyto dva typy existovaly během chovu v předcházející historii, protože v ranějších zprávách o nich nejsou zmínky. Zavrhuje teorii, že by tyto dva typy mohly být stálým výsledkem ?volného křížení? (out-cross) s jinými plemeny. A to na základě, že přestože bez pochyby se vyskytovala jiná plemena, jako norská a highlandská na Mainlandu a na Unstu a na ostrově Fetlar arabský hřebec, možnost, že by ovlivnily jiné poníky než z nejbližšího okolí je vzdálená. Každá chalupářská komunita a každý daňový poplatník byli skutečně soběstačné a příliš daleko od sousedů a komunikace mezi ostrovy byla velice obtížná, než aby se to mohlo stát. Pokud se vyskytovaly rozdíly, bylo to způsobeno příbuzenskou plemenitbou (in-breeding) na spásaných plochách. Mnohem současnějším důvodem by také mohlo být, že rozdíl v obecných proporcích a utváření poníků by mohl být následkem široké geologické variability ostrovů. Tak jedna oblast je relativně bohatá na jisté minerály, zatímco jiné oblasti je postrádají. Moderní veterinární poznatky ukazují na význam přítomnosti či nepřítomnosti stopových prvků a minerálů na utváření a růst kostí a následně na stavbu těla.
Já mám
(Tereza Pavlů, 21. 4. 2009 15:56)