Arabský plnokrevník
ARABSKÝ PLNOKREVNÍK
Arabský plnokrevník, nejstarší a nejčistší koňské plemeno, je často považován za nejkrásnějšího koně na světě. Svou ušlechtilou hlavou, výraznýma očima, živou povahou a neopakovatelným plavným pohybem je bezpochyby jedním z nejdokonalejších zvířat. Přestože byl po mnoho století s velkou péčí šlechtěn, jeho skutečný původ není jasný.
Obrazy koní v klasickém starověkém umění dokazují, že koně arabského typu žili na Arabském poloostrově již 2000-3000 před Kristem. Jako pouštní kmeny, s nimiž dlouhou dobu žili, se i arabští koně dokonale přizpůsobili drsnému prostředí, neboť měli velkou vytrvalost, netrpěli nemocemi a měli schopnost přežívat v krajních podmínkách. Arab více než kterýkoliv jiný kůň ovlivnil vývoj koňských plemen na celém světě. Tento arabský vliv se datuje od sedmého a počátku osmého století, kdy se vyznavači islámu dostali přes severní Afriku do Španělska. Koně, které si s sebou přivezli, daleko předčili místní plemena, tak začal proces šlechtění vnesením arabské krve, který probíhal po mnoho století a fakticky probíhá až dodnes.
Čistokrevní arabští plnokrevníci se nyní chovají na celém světě. Kromě přehlídek se nesmírně hodí i na vytrvalostní ježdění. V poslední době se opět zvyšuje zájem o arabské dostihy. Také mají vlastní soutěže, bohužel v zahraničí, v drezuře, westernových soutěžích, zápřahu, parkuru i military. Arab je všestranný jezdecký kůň, nesmírně učenlivý a nadaný. Samozřejmě, nejsou k vidění jen na soutěžích vypsaných pouze pro arabské koně, ale třeba v Americe jsou speciální soutěže velmi oblíbené.
Přesné údaje o původu arabského koně nemáme. Někteří autoři se domnívají, že typ koně, z něhož se vyvinul arab, žil na Arabském poloostrově již 2500 let př. n. l. Beduini, lidé nejdůvěrněji spojeni s "pouštním koněm", věří, že pochází z doby 3000 př. n. l. z klisny Baz a hřebce Hoshaby. Tuto klisnu prý zkrotil na jihu Jemenu Bax, pravnuk Noemův. Jiná tradice vypráví, že Izmael, nevlastní bratr Izákův, chytil v poušti březí klisnu, pramatku arabů.
Nejpravděpodobnější však je, že počátek chovu koní v Arábii lze klást do 18. století př. n. l.
Arabská krev se začala šířit po světě s muslimskými výboji, podnícenými v sedmém století naší éry prorokem Mohamedem. Pod zelenou vlajkou Islámu vtrhli pouštní koně přes Španělsko do Evropy.
Zvláštnosti anatomie
Jedinečný vzhled arabského plnokrevníka je určován utvářením páteře, které se liší od ostatních koňských plemen v několika ohledech. Arab má 16 žeber (ostatní koně 18), 5 bederních obratlů (ostatní 6) a 16 ocasních obratlů (ostatní 18). Tento rozdíl podmiňuje i vysoké nesení ocasu.
Výška: zhruba 140 - 150 cm
Charakter: Arabští plnokrevníci jsou velmi inteligentní a vynikající vytrvalci. Jsou známí svým ohnivým temperamentem.Navzdory svému spíše živému temperamentu má arabský plnokrevník velmi mírnou povahu a dá se snadno vychovat; je k tomu ovšem zapotřebí velké míry jemnocitu. Arabský plnokrevník je velmi statný a obratný kůň a má velkou zásobu energie. Protože je velmi rychlý,jezdí se na něm často na dostizích. Je to velmi elegantní jezdecký kůň a také výborný dostihový kůň. Mimo to se používá v chovu pro zušlechtění různých plemen. Jinak je známý svými elegantními pohyby, které vyniknou zejména ve cvalu. V klusu se arab pohybuje velmi harmonicky a uvolněně a s překrásným vznosem. Arab je ohnivý a odvážný, avšak má neobyčejně dobrou povahu.
Stavba těla: Hlava je nejnápadnější znak araba. Lebka se zřetelně rýsuje a pod kůží jsou snadno viditelné žíly. Štičí profil s širokým čelem, jemné chřípí, úzká v nosní partii, široké nozdry (velmi jemné a citlivé). Malé a špičaté uši se skoro dotýkají. Oči jsou široce otevřené a velmi expresivní. Jsou stále v pohybu a zkoumají prostředí. Hluboké, jasně prokreslené hrdlo nasazené ve výrazném oblouku; ladně klenutý krk; dlouhé šikmé plece s výrazným kohoutkem; hluboké prostorné tělo s širokým hlubokým hrudníkem a krátkým rovným hřbetem; tvrdé suché končetiny s výraznými šlachami a hustými jemnými kostmi; tvrdá tvarovaná kopyta; jemná hedvábná hříva a ocas. Typickým rysem araba je mitbah, slovo označující úhel spojení hlavy s krkem. Tvoří typický oblouk, díky kterému se hlava může volně obracet do všech stran.Má hluboký a široký hrudník,hřbet spíše kratší a lehce skloněnou až skoro horizontální záď.Pro toto plemeno je charakteristický vysoko posazený a vysoko nesený ohon v typickém oblouku. Nohy koně jsou jemné a silné ,s dlouhými a přímými hlezeními klouby.
Přestože je arab dobře osvalený kůň, neváží více než 500 kg.
Barva: Jsou dovoleny všechny barvy kromě strakošů;často se vyskytují bělouši. Původně byla velmi častá barva bílá s rezavými tečkami Tzv.pstružák. Vzácnější byla barva černá, která dnes již tak neobvyklá není, jelikož se na ni specializuje spousta chovatelů a tak již není takovou vzácností vidět vraného araba.
Podle některých anatomických znaků, a také podle archeologických nálezů, je arab spřízněn s íránskými plemeny i s původním přírodním kaspickým ponym. Na formování plemene se podílely hlavně specifické podmínky teplé pouštní oblasti v nitru Arabského poloostrova, zejména v pahorkatině mezi Medinou a Riádem, dříve označované jako Nadžed. V drsných podmínkách získal arab tvrdost, vytrvalost, odolnost a hlavně skromnost. Je to prakticky jediné čistokrevné plemeno na světě, protože jeho rodokmen je dokumentován od 7. století n. l. a po celou tu dobu byl chov přísně výběrový, bez přikřížení.
Kmeny Beduínů v Arábii mají jen málo psaných záznamů, ale rodokmeny svých koní se učily zpaměti. Jeden z prvních psaných záznamů o arabském koni zachytil arabský historik El Kelbi v r. 786, který načrtl historii a rodokmeny arabů od r. 3000 př. n. l. až ke klisně Baz a hřebci Hoshabovi. Klisnu Baz údajně zajal v Jemenu Bax, Noeho prapravnuk, který byl krotitelem divokých koní. Dílo El Kelbiho je však spíše archeologické než reálné, ale podtrhuje starobylost tohoto plemene. Později emír Abd-el-Kader (1808 - 1883) ve svých dopisech francouzskému generálovi Dumasovi (1803 - 1871) rozdělil historii tohoto plemene do čtyř epoch: od Adama po Ismaela, od Ismaela po Šalamouna, od Šalamouna po Muhammada a od Muhammada dodnes. Zaznamenal také pověst o stvoření koně, půvabnou, ale zcela neodpovídající vývojové teorii: "Když bůh chtěl stvořit koně, řekl jižnímu větru: ´Chci z tebe udělat živou bytost, zhmotni se!´ A vítr se zhmotnil. Ihned se objevil archanděl Gabriel a přinesl plnou hrst prachu, kterou nabídl bohu a ten udělal hnědáka a ryzáka, a přitom řekl: ´Tvé jméno je Kůň. Učinil jsem tě arabem a dal ti červenou barvu mravenců. Zavěsil jsem štěstí do kštice, která visí mezi očima, učinil tě pánem jiných živočichů. Lidé tě budou následovat, kamkoli půjdeš; budeš stejně dobrý k honbě jako k letu; bohatí budou jezdit na tvém hřbetě a štěstěna bude přicházet díky tobě.´ Pak vtiskl koni známku slávy a štěstí, malou bílou známku do středu jeho čela."
Tradiční rozdělení podle Abd-el-Kadera do čtyř etap samozřejmě neodpovídá. První období, tedy před rozdělením židovských a arabských kmenů, není dokumentováno vůbec a je pravděpodobné, že v té nejstarší době v Arábii žádný kůň nežil. K druhému období se dochovaly pouze báje, ale žádné reálné skutečnosti. Nesporně však ve 2. tisíciletí př. n. l., tedy před králem Šalamounem, již koně na Arabském poloostrově žili (Ismael, nevlastní syn Abrahamův a praotec beduínských kmenů, byl možná první osobou, která v Arábii koně užívala). Mohli se sem dostat mnoha cestami, buď z Persie nebo z Mezopotámie, protože v obou těchto oblastech byli již koně známi. Persie, dnešní Irán, patří nesporně k nejstarší oblasti šlechtění koní a Mezopotámie se s koňmi seznámila prostřednictvím mnoha nájezdů kočovných i kulturních národů. Třetí období je již reálné. Šalamoun zcela přehlížel izraelský zákon, který zakazoval chov koní jako modlářství (ještě král David ukořistěné koně zabíjel) a naopak se zasloužil o jeho rozvoj. Měl údajně 1200 koní jezdeckých ve vlastních stájích a přes 40 000 koní pracovních na obchod, když je z Turecka dovážel do Egypta. A že v době Šalamounově byli koně skutečně předmětem intenzivního obchodu, to dokazují obrovské stáje v pevnosti Maggido a četné zprávy o obchodu s bohatými státy na Arabském poloostrově, například se Sábou. Beduínské kmeny na Arabském poloostrově v té době koně znaly a věnovaly jim velkou pozornost.
Al - Kham - Sa
Vlastní dějiny arabského koně se však datují od vystoupení Muhammada (570 - 632), původně obchodníka, který žil až do své čtyřicítky bezvýznamným životem, jako manžel o mnoho starší, bohaté ženy a nebyl ani příliš vzdělán. Muhammad se, poté co se obrátil na víru v jednoho pravého boha, sám prohlásil za nového proroka, soustředil kolem sebe hlouček stoupenců, který se zanedlouho rozrostl na sektu. To už celá Mekka zbystřila, Muhammadova kázání zaváněla buřičstvím, beduíni proto muhammedánům zabavili veškerý majetek a vyhnali je do křesťanské Hebeše. Muhammad v sedle koně dlouho bloudil pouští, poté se však vrátil do Mekky. Vše nasvědčovalo tomu, že jeho učení zanikne, Muhammad však dostal poselství z Mediny. Tamní občané mu vzkázali, aby přišel a vládl městu ve jménu Boha. Beduínům v Mekce bylo okamžitě jasné, co by to znamenalo, kdyby buřičský kazatel ovládl město ležící na jejich hlavním karavanním tahu do Sýrie - rozhodli se, že Muhammad musí zemřít. V noci vnikli do Muhammadova domu - prorok však nečekal, už dávno měl nachystané koně a vrahům unikl. Pronásledovatelé předpokládali, že se dal severním směrem, Muhammad však zvolil jinou taktiku - se svou družinou prchal nejprve na jih. Mlčenlivá poušť, jezdci v sedlech ženoucí koně, strach ze smrti v zádech a klenba hvězdné oblohy nad hlavou - tak vypadala Hidžra, památná noc 6. července roku 622, počátek islámského letopočtu a - jak se později ukázalo - i jedno z nejdůležitějších dat v dějinách chovu koní.
Zvířata cválala po několik dní, chlad noci se střídal s poledním žárem, žhavé slunce se opíralo do jejich zpocených, vyčerpaných těl, štvanci na jejich hřbetech je však nelítostně pobízeli dál. Konečně prorok zavelel k odpočinku a přikázal napojit koně z nedaleké říčky. Muhammad sledoval, jak se vysílená, žízní sužovaná zvířata hrnou k vodě a v té chvíli dostal nápad: aby si ověřil bezpodmínečnou poslušnost, vydal z malé trubky signál svolávající nejen poutníky, ale i koně k dalšímu pochodu. Ze stáda valícího se k napajedlu se oddělilo pět klisen. Aniž svlažily pysky, vrátily se k svému pánovi. Unešený Muhammad v tom spatřil šťastné znamení a rozhodl se, že z těchto koní postaví velkolepý chov. Honosně je označil jako "klisny Prorokovy", přidělil jim tajemná jména Sak-La-We (což je volně přeloženo jako "ta, která v mládí utrpěla těžkou zkoušku), Ku-Hai-Lan, U-Bai-Ian, Had Ban a Ham-Da-Na (všechna ta jména obsahují chválu či ocenění). Do historie klisny vešly též pod současným legendárním názvem Al-Kham-Sa neboli "Všech pět".
Jakmile Muhammad dorazil se svými druhy oklikou do Mediny - bylo to 20. září roku 622 - sebral početné vojsko a začal šířit islám. Správně pochopil, že bez výkonných koní by neměl vyhlídku na úspěch - zařadil "Všech pět" okamžitě do chovu. Klisny skutečně začaly rodit potomstvo nebývalých kvalit. Arabští koně tak nastoupili cestu vstříc světové slávě...
Všichni praví arabové musí mít tyto klisny v rodokmenu a jejich chovatelé znají ještě dnes předlouhé rodokmeny zpaměti. Za nejušlechtilejší se považuje typ Kuhaylan, "černá antilopa" (i když jde většinou o hnědáky). Bílá barva a vrcholná elegance se pojí s typem Saklaví (Siglavy). Další kmeny jsou Hamdani, Muniqi a Hadban. Je ovšem nutno poznamenat, že následkem toho, že arabština nepíše samohlásky, došlo k mnohému zkreslení těchto jmen, takže v literatuře bývá kolem "posvátných klisen Muhammadových" zmatek. Spolu s arabskou invazí se arabský kůň rozšířil téměř do celého Starého světa a vydatně ovlivnil chovy koní v Evropě, jižní polovině Asie a nakonec i v ostatních světadílech.
Hodnota araba byla plně oceněna teprve v 18. a 19. století, kdy šlechtitelské rodokmeny začaly získávat ušlechtilé arabské koně pro své hřebčíny. Původně totiž byly klisny čistokrevných arabů zcela neprodejné a bylo obtížné získávat i kvalitní hřebce. Koncem 19. století se však poměry podstatně změnily, a tak se arabští koně dostali do celého světa a v pečlivě řízených chovech se dále rozvíjeli.
Dnešní biotypy araba:
Dnes se nejčastěji chovají biotypy: Koheilan, Siglavi a Munighi.
Koheilan
Koheilan chatakterizuje široké, vypouklé čelo, dlouhá obličejová část s jemnými pysky, mozková část je krátká, tělo je hluboké a široké o dlouhých liniích. Předramení je dlouhé, nadplecí krátké. Stavba těla je celkově vysoce proporciální a harmonická. Typickou barvou je hnědá. Koheilan je symbolem síly a odolnosti, je to sportovní kůň. Biotyp Koheilan zahrnuje asi 105 rodin (Haifi, Jallabi, Krush, Hamdan, Hadban a další).
Siglavi
Siglavi má vypouklé čelo a krátkou obličejovou část, dlouhou mozkovou, široký a hluboký hrudník. Je velmi harmonického rámce, barvou šiml. Je symbolem krásy a elegance. Je vhodný na výstavy.
Munighi
Má mělké čelo, dlouhou obličejovou část s rovným, nebo mírně klabonosým profilem, mělký dlouhý trup na vysokých nohou, se slabě rozvinutou zádí a silně rozvinutým předkem. Typová barva je kaštanová. Je vyšlechtěn pro dostihy.
Koheilan a Siglavi jsou klasickými rody, naproti tomu Munighi je moderní dostihový kůň. U arabského plemene jde o to, aby byla zachována ušlechtilost, "suchost", dobré zdraví, dokonalé chody, energický temperament a dobrý charakter.
Arabský plnokrevník pochází z Orientu.Díky tvrdému životu v poušti, kde koně museli i příležitostně žrát krmivo určené pro velbloudy,které je pro ně velmi těžko stravitelné až nestravitelné, se u arabského koně vyvinula zvláštní odolnost. Nomádi a kočovní bojovníci chovali rychlé a vytrvalé koně, jisté v kroku,kteří dokázali své jezdce nést rychlým cvalem na velké vzdálenosti a byli přitom velmi nenároční. Arabští koně byli, jak se zdá, v Orientě odjakživa.Během křížových výprav bylo mnoho arabských plnokrevníků přivezeno do Evropy. V průběhu následujících staletí se toto koňské plemeno rozšířilo po celém kontinentu. Jeho krev dnes proudí v žilách téměř všech koní lehkých plemen. Arabský plnokrevník je při dědičnosti pozoruhodně dominantní.V průběhu staletí se stále používal k zušlechtění četných plemen.Jak již bylo řečeno, velkou měrou se podílel na vzniku Anglického plnokrevníka. S rozvojem anglického plnokrevníka se chov arabských plnokrevníků v Evropě zastavil. Naštěstí však vášniví chovatelé importovali plemené linie a chov obnovili. Dnes má arabský plnokrevník mnoho příznivců.
